Geomříže tvoří plošná polymerní struktura sestávající se z pravidelné otevřené sítě celistvě spojených tahových prvků, které jsou vázány protlačením, lepením nebo provazováním, jejíž otvory jsou větší než složky. (viz EN ISO 10318).
Geomříže jsou tvořeny rovinnou polymerní strukturou, a to systémem vzájemně na sebe většinou kolmých tahových podélných a příčných žeber, které mohou být v průsečíku spojeny kontinuálně, svařením, lepením anebo provázáním, čímž se vytváří obvykle otvory o velikosti 10 – 100 mm, a tím je umožněno proniknutí částicím zeminy/horniny či dalším geotechnickým materiálům skrz oka geomříže.
Geomříže mohou být vyrobeny několika způsoby:
děrování silné fólie s jejím následným nahřáním a natažením v jednom nebo více směrech
extruze pásů materiálu v pravidelných roztečích v podélném a příčném směru
provazování nebo volné uložení pramenců vzájemně jeden přes druhý a následné spojení kontaktních bodů
Geomříže jsou charakteristické otevřenou strukturou, kde povrch děr pokrývá více než 40% z celkové plochy. Přenos sil nastává zaklíněním kameniva v otvorech, ale také třením na žebrech nebo páscích.
Geomříže mohou být rozděleny do 4 typů:
tkané (někdy také zvané sítě)
extrudované
svařované
monolitické tuhé
Tkané a svařované geomříže jsou obecně tenčí a ohebnější než geomříže monolitické. Spoje tkaných a svařovaných geomříží se často účinkem zatížení posouvají nebo rozlepují, žebra neudrží svou geometrii. K zachycení sil dochází při výraznější deformaci podloží.
Monolitické geomříže jsou tuhé, udržují svoji geometrii a mají pevné neposuvné spoje. Síly mohou být díky konstrukci těchto výrobků absorbovány i při malých deformacích. Extrudované geomříže pak vykazují smíšené vlastnosti někde mezi oběma popsanými typy.
Geomříže se z hlediska pevnostních charakteristik dělí na:
jednoosé geomříže – výrazně převládá pevnost v jednom směru výztuhy
dvouosé geomříže – pevnost v příčném i podélném směru geomříže se výrazně neliší